Reinkarnace: argumenty pro a proti

1. Zdroj
2. Historický přehled
3. Argumenty na základě logiky
4. Argumenty na základě písma
5. Závěr

1. Zdroj

Reinkarnace je nedílnou částí několika převážně východních filosofických tradic jako jsou buddhismus, taoismus a takzvaný hinduismus (správné označení je védská dharma či sanátana dharma). Zde nalezla své nejrozsáhlejší a nejhlubší propracování, a proto je toto pojednání založeno pouze na védských zdrojích, hlavně Bhagavad- gítě (BG) a Bhágavata Puráně (BhP), též známé jako Šrímad Bhágavatam. Jako vedlejší zdroj je použita Bible, KJV nebo Bible21. Védská tradice je založena na zjeveném poznání (šabda), které má moc změnit život posluchače a osvobodit ho zpod diktátu mysli a smyslů (na rozdíl od obyčejného zvuku). Je důkazem samo o sobě a nepotřebuje potvrzení jinými způsoby, tak jako jídlo, které plně postačuje k utišení hladu. Toto poznání bylo sepsáno v písmech zvaných šruti (čtyři Védy - Rg, Sáma, Jadžur, Atharva, a písma s nimi spojená jako jsou Upanišady), smriti (Purány, Itihásy - Mahábhárata, Rámájana) a další. Předává se posloupností duchovních mistrů a žáků (parampará), která zaručuje jeho uchování v neporušeném stavu: iti zuzruma purveSAm ye nas tad vyacacakSire - "Toto poznání jsme vyslechli od dávných učitelů v prastaré tradici, kteří nám je vysvětlili." (Kéna Upanišad 1.3-4)
Šríla Džíva Gósvámí píše ve svém komentáři Sarva-samvádiní ke své Tattva Sandarbě: "Pokud osoba pečlivě prozkoumá deset druhů důkazů,... zjevení, šruti, je považováno za nadřazené, neboť je prosté čtyř nedostatků. Šruti je tedy kořenem všech důkazů.” Tím následuje ČČ 2.6.135,137 atd.
Další zdroje poznání, smyslové vnímání (pratjakša) a logická analýza (anumána), jsou nedokonalé a nemohou vyjevit vyšší realitu. Védské vzdělání začíná tam, kde západní věda a filosofie končí - pochopením rozdílu mezi živým a mrtvým tělem.

2. Historický přehled

Reinkarnace zapadá do schématu přírody a vesmíru, v nichž probíhají neustálé cyklické změny. Tedy i bez jakéhokoliv vyššího poznání lze dospět k závěru, že tento lidský život není vším. Reinkarnace, nedílná součást védského paradigmatu, byla přijímána po celém starověkém světě; její stopy lze nalézt v ústních tradicích původních obyvatel Ameriky, Keltů ("Náboženství Keltů patrně jako jedno z prvních dospělo k doktríně o stěhování duší neboli nesmrtelnosti. Smrt neměla být ničím jiným než změnou místa pobytu a pokračováním dál v jiném světě, ve světě mrtvých. A když člověk zemře v tomto jiném světě, znovu se narodí do našeho světa. A tak probíhá mezi oběma světy neustálá výměna duši. Smrt v našem světě zavede duši do světa mrtvých a smrt v zásvětí přenese duši opět do světa našeho. Flavios Filostratos, který žil v první polovině 3. století našeho letopočtu, zaznamenal, že Keltové vítali narození smutkem a úmrtí radostně slavili. Učení o metempsychose mělo zřejmě vliv na bezpříkladné hrdinství Keltů v zuřivých bitvách, jak to Gaius Julius Caesar jako pragmaticky vůdce postřehl v 1. století před naším letopočtem ve svých Zápiscích o válce galské." (Waldhauser, Jiří. (ed.) 1999: Jak se kopou keltské hroby. (Laténská pohřebiště ze 4.–3. století v Čechách). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.) atd. To naznačuje rozsáhlý védský vliv ve vzdálené minulosti. Ještě v Řecku existovaly filosofie podobné védským, které zahrnují reinkarnaci (Pythagoras, Platón - "Odkud přicházejí mrtví? Ze živých. A odkud přicházejí živí? Z mrtvých." Faidros).
Toto paradigma však bylo zpochybněno židovsko-křesťanskou tradicí, která většinou popírá existenci živé bytosti (džívy, neboli átmy) mimo tělo a popírá její pre-existenci tvrzením, že je stvořena při početí. Proto je nahlížena nikoliv jako součást duchovního, ale hmotného světa. Její pohled na lidský život a vesmír je lineární - existuje jeden život, či stvoření, a jedna smrt, či zničení. Před nimi a po nich je pouze věčnost. Výsledek kolize těchto paradigmat trvale ovlivnil celou západní civilizaci.

3. Argumenty na základě logiky

Otcové rané církve zaměřili svou kritiku hlavně na Platóna a Pythagora. Obvykle nebyli schopni pochopit, jak by se lidská bytost mohla stát zvířetem a ztratit svůj vyvinutý intelekt a nedostatek protiargumentů často nahrazují vulgaritou (např. Řehoř z Nyssy, "Stvoření člověka" 28:3; Basil Veliký, "Šestidenní práce" 8:2; či Laktancius, "Výtah z Božských Institucí" 36).

Zároveň ji někteří církevní otcové podporovali, alespoň ve smyslu pokroku směrem vzhůru:

Neboť jak každé takové zrození následuje po předchozím, jsme vedeni v postupném pokroku k Nesmrtelnosti. (Klement Alexandrijský, Stromateis IV, 160:3)

Nedává snad absolutní smysl, že každá duše... je vedena do těla, a to v souladu s předchozími činy... Duše využívá těla po určitou dobu... ale s tím, jak se mění, tělo se pro ni stává méně vhodným a ta je pak zamění za další. (Origenés, Proti Celsovi)

Duše musí podstoupit určitý léčebný proces, aby byla očištěna od poskvrn způsobených hříchem. V současném životě je ctnost lékem používaným k léčení těchto jizev. Pokud zůstanou nevyléčitelnými v současném životě, potom léčení pokračuje v budoucím životě. (Řehoř z Nyssy, Katechetický Proslov VIII,9)

Odtud tedy pochází nejvíce útoků. Ale dnes tak jako dříve se tyto útoky vyznačují neúplným či nesprávným porozuměním reinkarnaci. Přestože se snaží používat logiku a písmo (Bibli), přinejlepším vyvracejí jen různé mylné představy o reinkarnaci. Zde je výčet argumentů proti karmě a reinkarnaci spolu s jejich vyvrácením založeným na logice a védských písmech.

3.1. Jaký má smysl být trestán za činy, na které si nepamatujeme? (Irenej z Lyonu atd.)

Justin Martyr (2. století n.l.) ve svém dialogu se židem Tryfonem, kap. 4, zmiňuje reinkarnaci lidí ve zvířata. Tryfo nesouhlasí, ale jeho protiargument - že ti, kdo jsou takto potrestáni, si nepamatují svou vinu, a proto takový trest nemá smysl - je čistě subjektivní, protože někdy je vědomá paměť na minulé životy (džanma-anusmrti) zachována (viz níže). Obecně však tomu tak není, a proto se tento argument nabízí. BhP 3.31.20,23,24 praví, že toto zapomnění je způsobeno májou ihned po narození. Zapomínáme i věci ze současného života a pokud bychom si pamatovali vše z minulosti, vedlo by to k mentálnímu zhroucení. BhP 3.26.30 uvádí, že paměť (smriti) je aspektem inteligence (buddhi), která je částí jemnohmotného neboli astrálního těla (linga šaríra). To se postupně přemišťuje z jednoho hrubohmotného těla (sthula šaríra) do druhého. Naše zkušenost je uložena v jemnohmotném těle v podobě záznamů či otisků (samskára). Nesprávné jednání z naší minulosti díky Paramátmě (lokalizovanému aspektu Boha v srdci dávajícímu mj. paměť a zapomnění) podvědomě rozeznáváme a cítíme v podobě viny. To vede k zabránění dalšího nesprávného jednání stejné povahy. Paramátmá ukazuje, co je správné a co nesprávné i těm, kdo neznají písma. Charakter je tedy i jistý druh podvědomé paměti. (Šríla Prabhupáda definoval charakter jako výsledek působení gun - sattva, radžas, tamas. Sattvický charakter podle něj znamená vyvarovat se čtyř druhů hřísných činností.) Vznešenější lidé se již poučili v minulých životech. V tom spočívá osobní vývoj. Genialitu lze chápat jako jeho určitou extrémní formu. Plné uvědomění správného a nesprávného zažíváme v době smrti pod odhledem vyšších autorit, dévů a Paramátmy. To je také potvrzeno moderními zážitky z blízkosti smrti.

Druhý argument filosofie njája pro existenci Boha (tj. existence různých bytostí v různých situacích v tomto světě) svědčí o nutnosti kontinuity reinkarnace (BhP 4.29) pro zajištění spravedlnosti. Jak karma přetváří naše tělo lze pochopit z této analogie: když si představíme naše hrubohmotné tělo jako strom a jemnohmotné tělo jako jeho kořen, pak když je strom poražen (smrt), kořen přežije a může z něho vyrůst nový strom; je-li původní strom vystaven nějakému negativním vlivu jako je záření (negativní karma), nový strom bude také postižen.

V některých případech je vědomá paměť na minulé životy uchována. Tyto osoby se nazývají džáti-smara, neboli ti, kdo si pamatují své minulé životy. Jako příklady mohou posloužit Nárada Muni, BhP 1.6.4 atd.; Mahárádža Bharata, BhP 5.8.27, 5.12.15; Mahárádža Indradjumna, BhP 8.4.11-12; Asamandžasa, BhP 9.8.15-16; Mahárádža Nrga, BhP 10.63 atd. To umožňuje Paramátma, svrchovaný svědek řídící rozdělování karmy a reinkarnaci přímo i nepřímo (prostřednictvím dévy Jamy). Tato zkušenost by nám měla otevřít oči a přivést nás k hledání příčiny utrpení. Minulý život lze zjistit regresemi, pokročilou astrologií (obě jsou nedokonalé - jedná se pouze o anumánu), vlastním očišťěným vědomím s pomocí Paramátmy, díky osvobozeným, svatým osobám, kteří dokáží číst samskáry ostatních nebo s pomocí dharma-šáster, které popisují konkrétní karmické reakce za konkrétní hříchy. Neznalost zákona (dharmy) neomlouvá. Důležitější než studovat své minulé životy je však "hrát s rozdanými kartami", čili žít v tomto životě co nejlépe, bez připoutanosti k minulosti, již nelze změnit. Bhakti-jóga nám pomáhá vzpomenout si na naše původní, nehmotné tělo (svarúpa) v království Boha (Vaikuntha-loka).

3.2. Situace v tomto světě, a zvláště v Indii, se neustále zhoršuje, takže nedochází k údajnému povznesení reinkarnovaných bytostí.

Ke zlepšení dochází postupně, pomalu a na osobní úrovni. Současný stav světa odráží situaci Kali-jugy, posledního ze čtyř kosmických věků, charakteristického největším úpadkem dharmy. Na konci tohoto věku, za nějakých 427,000 let, bude vše mnohem horší. Proto bychom měli pociťovat jistou naléhavost co se týče započetí naší cesty domů, zpátky k Bohu.

3.3. Reinkarnace vede k poklesávání džív.

To platí pouze o těch v lidských tělech, které nenásledují písmo a nesnaží se zlepšit své hmotné či duchovní postavení. Naopak džívy v nižších než lidských formách života automaticky spějí do vyšších forem dokud nedosáhnou civilizovaných lidských těl a mohou využít své svobodné vůle.

3.4. Obřad satí svědčí o tom, že manželé zůstávají spolu v posmrtném životě.

Manžel a manželka odcházejí na vyšší planety (svarga-, pitri-loka) a zůstávají tam tak dlouho, jak jim dovolí jejich zbožné zásluhy. Poté se musí vrátit (reinkarnovat) zpět na Zemi (BG 9.21) bez záruky, že se narodí spolu.

3.5. Obřad šraddhá osobě zaručuje setrvání ve vyšších oblastech bez reinkarnace.

Také Jama-loka (Pitri-loka) je někdy popisována jako věčné sídlo. Reinkarnují po různě dlouhých obdobích, které lze prodloužit obětí šraddhá. Tamní věčný pobyt by byl teoreticky možný, kdyby byla šraddhá obětována věčně. Následovníci védské dharmy sice mohou odejít na svarga-loku (nebeská sídla, která nejsou věčná, Žalm 101(102):26-27), ale jejich tamní pobyt nutně skončí nejpozději při zničení vesmíru. Existují také částečná zničení na konci kalp, které zahrnují svargu.

3.6. Dévové jsou vykonavateli spravedlnosti, nikoliv neosobní karma.

Karma představuje neomylnou spravedlnost. Je součástí systému vytvořeného a udržovaného Svrchovanou Osobou, takže o neosobnosti nemůže být řeči. BhP 3.31.1 říká "karmana daiva-netrena" - na karmu dohlíží Pán Paramátmá v srdci. V BhP 7.9.41 Prahláda Mahárádža prosí Pána o milost v podobě odstranění karmy. Podle BhP 5.26.6, 6.1-2, je Jama její vykonavatel přímo zmocněný Pánem.

3.7. Átmá je neosobní, ale duše si uchovává atributy osobnosti.

Átmá (džíva) je osobní, individuální částečka Boha a v podmíněném stavu hromadí karmu, protože má svobodnou vůli. "Duše" je ve skutečnosti velmi vágní pojem. Člověk nepřestává po smrti existovat (to je židovsko-křesťanská představa), to osoba, džíva, v lidském těla, pouze mění těla a trpí nebo si užívá podle své karmy, nejen ve fyzickém, ale i v subtilním těle, mezi dvěma vtěleními. Osobní atributy patří džívě a projevují se skrze jemné a hrubé tělo. Nezávisejí však na hrubém těle.

3.8. Učení o karmě vede k pasivitě a nihilismu.

Rezignace a podvolení se karmě je nesprávné. Džíva by měla co nejlépe využít dané situace ("hrát s rozdanými kartami") bez ohledu na to, jestli ví, proč trpí nebo ne (i když jí to může pomoci pochopit vlastní postavení). Ti, kdo mají poznání, by jí měli milosrdně pomoci duchovně (nedostatek soucitu je také nevědomost). Nejedná se o zasahování do její karmy, ale o součást vyššího plánu. Lidé nereagují na špatnou karmu stejně, negativní reakce (pomsta) je výsledkem nevědomosti. Dříve či později se "proberou", když byli mnohokrát potrestáni a pokusí se dostat ven ze "začarovaného kruhu" karmy (vinA vipatteH keSaJcij jJAnam bhavati bhU-tale - Nikdo v tomto světě nenabyde moudrosti, aniž nejprve čelí neštěstí. Brahmavaivarta PurANa 4.23.141). Tito lidé jsou příjemci Boží milosti a obracejí se k Němu. Jen několik procent lidí jsou "nenapravitelní zločinci" - ti s démonskou povahou (ateisté a nepřátelé Boha). Sebevražda není cesta ven, ale přináší tvrdé karmické tresty. Smrt vyhladověním je jediný způsob sebevraždy prostý karmy, ale nikoliv cesta k osvobození - tou je přijetí útočiště u Boha (šaranam).

3.9. Reinkarnace znamená nárůst/uchování zla.

Zlo (adharma) časem v každé juze narůstá a Kali-juga je v tomto ohledu nejhorší. Ve hře jsou však i další faktory: agjáta-sukriti (nevědomě vykonané zbožné činy se vztahem k Bohu nebo Jeho služebníkům), svatí lidé pracující proti němu (mají důležitou roli v tom, že umožňují ostatním agjáta-sukriti), Boží plán (zahrnuje vše; zvláštním plánem v této Kali-juze je hnutí sankírtanu).

3.10. Reinkarnace znamená nekonečný cyklus trestů.

Dharma je kritériem toho, jestli bude příští osoba potrestána nebo ne. Existují osoby pověřené prosazováním zákona - kšatrijové (na pozemské úrovni), dévové (na kosmické úrovni) a nakonec Bůh. Policista, který zabije zločince, tedy nezíská špatnou karmu, totéž platí i o soudci atd. - za předpokladu, že jednali v souladu s dharmou, Božím zákonem. Zde čelíme problému zákonů vytvořených lidmi, které často nekorespondují s dharmou. Pomsta je v rozporu s dharmou a přináší špatnou karmu. Správné pochopení reinkarnace nevede k názoru, že "Hitler, Stalin, atd. udělali správnou věc, když zavraždili tolik lidí, protože ti si to zasloužili". Nenásilí (ahimsá) je obecně v souladu s dharmou, zabíjení zvířat je adharma (řezníci nejsou nuceni zabíjet, neboť nejsou autorizovanými vykonavateli karmy). Absolutní ahimsá za všech okolností však je také proti dharmě, např. kšatrijové musí bránit nárůstu adharmy.

3.11. Reinkarnace nemá jasný začátek. Kde se vzala karma nutná pro první inkarnaci?

První inkarnace je způsobena zneužitím svobodné vůle v podobě svévolného opuštění Pána. Tak džíva vstoupí do hmotného světa, kde jí Májá déví zajistí první tělo (Brahmy). Kontext je vidět v Planetariu.

3.12. Reinkarnace negativně ovlivňuje morálku.

Toto by mohla být pravda pouze tehdy, když by byla mylně chápána jako jediný faktor, který je třeba brát v úvahu. Jsou tu však i dharma, která definuje to, co je správné a co špatné, a zákon karmy na ní založený. Mechanické pochopení karmy jako neměnného osudu je mylné - v každém okamžiku existuje paralelní součinnost karmy a svobodné vůle a duchovní milost navíc může změnit jakoukoliv karmu (zázračná vyléčení atd.) Tvrzení o "amorálnosti navrhované Krišnou v BG" je naprosté nedorozumění. Krišna obnovuje dharmu odstraňováním démonů - to je jasné z kontextu Mahábháraty. Realita reinkarnace podporuje životní zodpovědnost (pochopením, že hříchy vedou k utrpení, odmítáním úniku, požitkářství a boje o moc, které jsou přirozenými následky paradigmatu jednoho života zbaveného Boha), smysl pro kontinuitu a neochvějnou pozici tváří v tvář negativním okolnostem (současná situace je výsledkem vlastních činností), vnitřní posílení (pochopením interakce karmy a svobodné vůle) a respekt ke všemu živému (živé bytosti včetně těch v nižších než lidských formách jsou nahlíženy jako děti Boha). Toto v tradicích s lineárním paradigmatem není běžné.

3.13. Démoni vytvářejí důkazy o reinkarnaci, aby vyvraceli křesťanství.

Není sporu o existenci démonských sil, které se snaží potlačit dharmu v pravých náboženských učeních. Védská písma však mají tři pojistky, které tomu brání: guru (duchovní mistr), šástra (zjevené písmo) a sádhu (ten, kdo žije duchovním životem) spolu musí souhlasit. Jakákoliv odchylka je snadno odhalena. Vidíme také, že realizace pokročilých sádhuů z různých duchovních tradic se sobě významným způsobem podobají. Rozvíjejí podobné vlastnosti jako pokora, čistota, sebeovládání atd., v přímém protikladu k démonské povaze. A pokud by védští mudrci byli také démoni nebo pod démonským vlivem, nevyháněli by démony tak jako Ježíš (Mat. 12:24-28) svou duchovní silou a silou svatého jména Pána. To spolu s ostatními věcmi vztahujícími se k Pánu účinně odpuzuje negativní bytosti.

Pokud jde o tvrzení, že lidé vzpomínající si na své předchozí životy jsou posedlí démony, nedává příliš smyslu. Neprojevují totiž obvyklé příznaky posednutí a vymítaní démoni říkají mnoho různých věcí (pravdivých nebo falešných), ale nemluví o předchozích životech přítomných osob. Toto tvrzení by se dalo snadno otestovat exorcismem.

4. Argumenty na základě písma

Písmem se zde myslí Bible. Pro porozumění pozici Bible ve srovnání s védskými písmy můžeme použít několik kritérií. Jedním je kritérium tří gun použité v Tattva-sandarbě ke klasifikaci védských písem. Přibližně ji lze označit jako rádžasika šástru, i když obsahuje i části s více sattvickou a tamasickou povahou. Pokud jde o kritérium sambandha-abhidhéja-prajódžana, prajódžana tattva (cíl, neboli vztah džívy s Bohem v Jeho sídle a činnost v osvobozeném stavu) je nápadná svou nepřítomností. Co se týče kritéria karma-gjána-bhakti, vidíme převládat karmu, jistý podíl gjány, a bhakti hlavně v Evangeliích a Písni písní. Obsah se celkově týká upadharmy (etiky předcházející dharmě) a náboženských zásad (dharmy). Duchovně nejpokročilejší částí jsou Evangelia, v nichž lze nalézt zmínky o šuddha-bhakti (Marek 12:30-31, Ježíšovo první přikázání).

4.1. Žádné texty v Bibli nebo církevní historii o reinkarnaci neučí.

V některých kruzích existuje názor, že některé texty nebo jejich části církev z kánonu odstranila či je dokonce zničila (prof. Nestlé - Introduction to the Textual Criticism of the Greek Testament, Rev. G.J.R. Ousley - The Gospel of the Holy Twelve etc.). Pokud vezmeme jako základ transkripty textů Nového zákona na papyrech z druhého století, tak jak je nalézáme v každém kritickém vydání řeckého originálu, není v nich po cenzuře ani stopy. Muselo by k ní dojít nejpozději začátkem druhého století, kdy církev měla pod kontrolou jen menší část textů a to vždy jen místně. To lze považovat za právoplatnou námitku. Bible však nezmiňuje mnoho jiných skutečností o hmotném a duchovním světě. Přesto v tomto ohledu existují zajímavé pasáže:

Kdyby se někdo rozhodl tě pronásledovat a usilovat ti o život, tvůj život, můj pane, zůstane pevně ve svazku živých, při Hospodinu, tvém Bohu. Život tvých nepřátel však Bůh jako z praku odmrští. (1. Samuelova 25:29, Bible21)

Tento text cituje Zohar III, 99b. (Harry Sperlin and Maurice Simon, trans., The Zohar, sv. 1–5. London-New York: Soncino Press, 1984.): "Mnohé jsou světy, skrze něž [duše] jako v kruhu putují, a každá otáčka je úžasná mnoha skrytými způsoby. Ale lidé neznají ani nejsou schopni vnímat tyto věci! Netuší ani jak se duše valí kolem 'jako kámen v praku'. (I Sam. XXV, 29)."

Děsí se ale, když svou tvář ukrýváš, hynou, když dech jim odnímáš – navracejí se znovu v prach. Svého Ducha když pošleš, bývají stvořeni, abys tvář země znovu obnovil! (Žalm 104:29-30, Bible21)

Uvažují špatně, když říkají:
„Náš život je krátký a bolestný, na lidskou smrt není lék a z podsvětí, jak známo, nikdo nevyšel.
Jsme tu jen díky náhodě a za chvíli jako bychom tu ani nebyli. Dech v našem chřípí je pouhá pára a myšlenka jen jiskra tlukoucího srdce.
Ta když uhasne, tělo se obrátí v popel a duch se rozplyne jako řídký vzduch.
I naše jméno se časem zapomene a na naše činy si nikdo nevzpomene. Život pomine jak stopy po mracích a jako mlha se rozptýlí, když ji rozeženou sluneční paprsky a slunce ji svým žárem zaplaší.
Náš čas pomíjí jako stín a není návratu ze smrti – její pečeť nelze rozlomit.
Vzhůru tedy, těšme se z přítomných rozkoší, s mladickou vervou si užijme stvoření! (Moudrost Šalomounova 2:1-6, Bible21)

Reinkarnace se zdá být v Ježíšově době přijímána jako skutečnost. Jan 9:1-3: "A jak [Ježíš] procházel kolem, uviděl člověka slepého od narození. "A jeho učedníci se ho otázali: Mistře, kdo zhřešil, tento muž či jeho rodiče, že se narodil slepý? "Ježíš odpověděl: Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale aby se skrze něho zjevily skutky Boží." [tj. aby ho Ježíš mohl vyléčit.] Ačkoliv tedy k tomu Ježíš měl velmi dobrou příležitost, nevyvrátil karmu a reinkarnaci a nepokáral své žáky, že něčemu takovému věří.

Některé citáty z Bible se používají pro dokazování, že Bible učí reinkarnaci, ale k tomuto tématu se nevztahují. Obvykle se objevují v textech pocházejících ze scény New Age známé svým nedostatkem intelektuální důkladnosti. V Matoušovi 11:14 Ježíš řekl: "A chcete-li to přijmout, [Jan Křtitel] je Elijáš, který měl přijít." Tím není řečeno, že Jan Křtitel byl reinkarnovaný Elijáš. Lukáš 1:17 říká, že kázání Jana Křtitele probíhalo "v duchu a moci Elijášově." Navíc Jan Křtitel, když byl dotázán, je-li Elijáš, který přišel znovu (což naznačuje reinkarnaci), řekl jasné, "Ne". (Jan 1:21).

Podobně v Janovi 3:3 Ježíš řekl: "Říkám vám pravdu, nikdo nespatří království Boží, pokud se nenarodí znovu." Kontext jasně ukazuje, že Ježíš měl na mysli duchovní znovuzrození (3:5-6).

Jiné citáty se používané pro vyvracení reinkarnace. Epištola Židům 9:27 říká, že "lidem je uloženo jednou umřít a potom bude soud." Obecný křesťanský názor je, že člověk je jednotná bytost (která skutečně umírá jen jednou), nikoliv transcendentní nesmrtelná bytost postupně obývající různá těla, ačkoliv Pavel v několika pasážích hovoří o přítomnosti či nepřítomnosti v těle. 2 Korinťanům 5:8 je jeden takový případ. Používá se pro dokázání, že křesťan po smrti ihned odchází před Pána, ne do dalšího těla. To však z tohoto verše není vůbec zřejmé.

4.2. Pobyt v pekle je věčný (Matouš 18:8, 25:41,46, 2 Tessalonicenským 1:9, Juda 1:6 etc.).

Slovo často překládané jako 'věčný' je v hebrejštině 'olam' a 'aionios' v koine řečtině. Rabíni obvykle považovali setrvávání v Gehenně za dočasné.
"Pojetí věčnosti v semitských jazycích představuje dlouhé trvání a sérii věků." (Rev. J. S. Blunt, Dictionary of Theology)
"'Je až příliš dobře známo," říká biskup Rust, "že židé, ať psali hebrejsky nebo řecky, slovy 'olam' (hebrejské slovo odpovídající řeckému 'aion') a 'aion' mysleli jakékoliv významné období a trvání, ať života, veřejné správy nebo státního zřízení." "Slovo aion není nikdy v Písmu ani jinde použito ve smyslu nekonečnosti, vždy znamenalo, v písmu i jinde, časové období; jak jinak by mohlo mít plurál - jak byste mohl mluvit o aeonech a aeonech aeonů, jak Písmo uvádí? (Charles Kingsley)

Aionios, přídavné jméno pocházející z "aion" (věk, časové období, často neurčité délky), znamená "věku," "dlouhý jako věk," "věkovitý." Mohlo by být použito jako 'věčně trvající' ve vztahu k Bohu, ale ne v primárním významu. V řecké verzi Starého Zákona (Septuagintě) - běžně používané mezi židy v Ježíšově době a z níž On a apoštolové obvykle citovali a jejíž autorita by tedy měla být v tomto bodě rozhodující - jsou tyto pojmy opakovaně používány pro věci, které dávno přestaly existovat. Árónské kněžstvo je tedy označeno za "věčné" (Num. 25:13). Země Kanaán je dána jako "věčné" vlastnictví a "navždy" (Gen. 17:8, 13:15). V Deut. 23:3 je "navždy" výslovně postaveno na roveň s "až do desáté generace." V Lam. 5:19 je "provždy a navždy" ekvivalentem z "generace na generaci." Obyvatelé Palestiny mají být vazaly "navždy" (Lev. 25:46). V Num. 18:19 jsou obětiny smlouvou "navždy." Caleb získává dědictví "provždy" (Joz. 14:9). A Davidovo sémě má vydržet "navždy," jeho trůn "provždy," jeho rod "provždy;" i pesach má vytrvat "navždy;" a v Iz. 32:14 pevnosti a věže budou "doupaty navždy, dokud na nás nebude vylit duch." V Jud. 7 Sodoma a Gomorra tedy mají trpět pomstu věčným (aeonovým) ohněm, tj. jejich dočasné vypálení, neboť mají jistotu slibu konečné obnovy (Ez. 16:55).

POKUD je aionios použito ve smyslu 'věčný', nastávají tyto problémy:
1 - Jak může mít aion plurál?
2 - Jak vznikly fráze opakovaně užívané v Bibli, kde je aion přidáván k aionu, je-li aion sám nekonečný?
3 - Jak vznikly fráze jako 'po aion' nebo 'aiony a DÁLE'? (ton aiona kai ep aiona kai eti: eis tous aionas kai eti. - Sept. Ex. 15:18; Dan. 12:3; Mich. 4:5.)
4 - Jak to, že opakovaně čteme o konci aionu? (Matt. 13:39,40,49; 24:3; 28:20; I Kor. 10:11; Žid. 9:26.)
5 - Je-li aion nekonečný, proč je používán znovu a znovu na to, co je striktně konečné? (např. Mk. 4:19; Sk. 3:21; Řím. 12:2; I Kor. 1:20, 2:20, 2:6, 3:18, 10:11, atd.)

Zde je podrobná studie užití slova aionios a zde jsou všechny biblické odkazy na aion.

Přeložíme-li tedy "aion" jako "juga" nebo "kalpa", je zde okamžitě soulad s védským pojetím.

BG 1.43 (narake niyatam) a BhP 8.19.35 (nistham narake) také zmiňují tuto možnost jako hrozbu. Z hlediska trpícího (který zažívá jiné časové měřítko než na této Zemi) to může tak vypadat. BhP 5.26.37 však uvádí, že po uplynutí trestu v pekle se džíva znovu rodí na Zemi.
Lukáš 16:19-31 naznačuje, že nevěřící po smrti odcházejí na místo utrpení, nikoliv do dalšího těla. To není v rozporu s védským pojetím (BhP 5.26.37).
Z pekla nelze uniknout, ale je třeba být propuštěn Jamou nebo Pánem (jako například pronášením Jeho svatého jména, BhP 9.4.62)
Katolické učení o Očistci nikdy nedefinovalo 'kde' k očistě dochází, ale existuje tradice založená na mystických zážitcích světců, že k očistě duše může ve skutečnosti docházet zde na Zemi. Duše prodělávající očistu byly spatřeny světci jako Sv. Odran (563 n.l.) z Iony (Hebridy), který poté, co byl nějaký čas pohřben jako lidská oběť, řekl, že nahlédl do posmrtného života a tvrdil: "Spasení nejsou navěky šťastní, zavržení nejsou navěky ztracení." Byl opět pohřben jako kacíř...

Katolická tradice má kořeny jak v platonismu tak v židovství a obě učily (učí) formy reinkarnace. Ortodoxní Židé ji stále učí (Kabbala), a nazývají ji 'gilgul', analogicky k řeckému 'trochos' (kolo) v Jakubově epištole 3:6 (ve tvaru 'trochon'), ačkoliv ji příliš nezdůrazňují. Dávají přednost životu 'tady a teď'. Židé v Makkabejské éře věnovali obětiny duším svých zemřelých tak jako vaišnavové. Tato makkabejská praxe je písemnou podporou pro katolické učení o Očistci.

Katolíci mohou věřit čemukoliv, pokud to není v rozporu se zjeveným dogmatem. Významný počet katolíků (nedávný výzkum ukázal přes 50% evropských katolíků včetně mnoha katolických vůdců) věří v nějaký druh reinkarnace jako 'soukromému zjevení' či pochopení a církev s tím nemá problém, dokud tato víra není v rozporu s božským zjevením.

Související odkazy: Cesta do pekla

4.3. Bible učí obecné vzkříšení na konci světa. Když jsou lidé vzkříšení, které tělo a osobnost ze svých četných životů budou mít?

Zohar prohlašuje, že pouze poslední tělo z mnoha - to, které bylo pevně zasazeno, uchytilo se a vzkvétalo - se vrátí k životu: "Svatý tak v budoucnosti vzkřísí mrtvé opět k životu, a dobrý princip ve světě převládne a Zlý zmizí ze světa, jak již bylo řečeno, a předchozí těla budou jako by nikdy nebyla." (Zohar II, 131a.)

'Mrtvý' je každý, kdo podléhá smrti, t.j. v samsáře. Ježíš to potvrzuje (Luk. 9:60): 'Ať mrtví pohřbí své mrtvé: ale vy jděte a kažte království Boží.' Když přijde avatár (nebo alespoň Šrí Ráma, Šrí Krišna a Šrí Čaitanja zmínění v Čaitanja Čaritámritě 3.78-92, osvobodí všechny živé bytosti právě přítomné ve vesmíru. Na konci tohoto světa (t.j. Kali jugy), když Pán přijde jako 'Jedec na bílém koni', ve védské tradici známý jako Šrí Kalki (a pod jinými jmény v mnoha dalších tradicích), kvalifikové osoby jsou osvobozeny a získají svou duchovní povahu zvanou svarúpa, která nemá vztah k jejich hmotným tělům v samsáře. Svarúpu lze získat také bhakti sádhanou ve spojení s kripou (milostí), ne pouhým vlastním úsilím.

4.4. Koncil v Konstantinopoli zavrhl pre-existenci duší, a tím zároveň i reinkarnaci.

Nejednalo se o Pátý Ekumenický Koncil v roce 553, jak je často uváděno, ale edikt císaře Justiniána (543) zavrhující Origenovo učení, mezi než patřila i pre-existence. Císař Justinián požadoval, aby biskupové zavrhli doktrínu o univerzální obnově (apokatastasis). Zvláště naléhal na Mennase, aby dal do klatby doktrínu "že hříšní lidé a ďáblové budou nakonec zbaveni svého utrpení a znovu ustaveni ve svém původním postavení." Napůl pohanský císař zastával pojetí nekonečného utrpení, neboť ji nejen obhajuje, ale i definuje. Neříká pouze: "Věříme v aionion kolasin," neboť totéž učil sám Origenés. Neříká také: "slovo aionion bylo mylně pochopeno; označuje věčné trvání," jak by řekl, kdyby takový rozpor existoval. V řečtině uvádí: "Svatá církev Kristova učí věčný aeonian (ateleutetos aionios) život ctnostným, a věčný (ateleutetos) trest hříšným." Pokud údajný aionios označuje věčné trvání, nepřidával by k němu silnější slovo. Skutečnost, že je blíže určil slovem ateleutetos, ukazuje, že ještě koncem šestého století předchozí slovo neznamenalo věčné trvání. Justiniánovi by pouze stačilo poradit se se svým současníkem Olympiodórem, který o tomto tématu psal, aby potvrdil svá slova. Ve svém komentáři k Aristotelově Meteorologice, 8, říká: "Nepředpokládejte, že duše je trestána v Tartaru nekonečné věky (). Správně duše není potrestána pro potěšení pomstychtivého božstva, ale kvůli nápravě. My však říkáme, že duše je potrestána po aéonskou dobu a nazýváme její život a jí přisouzenou dobu trestu jejím aéonem."

Synod odhlasoval patnáct kánonů, z nichž ani jeden nezavrhuje univerzální obnovu navzdory císařově snaze. První kánon zní takto:
"Pokud někdo prosazuje bájnou pre-existenci duší a monstrózní obnovu, která jí následuje, ať je proklet (dán do klatby, exkomunikován)."

To je potvrzeno ve čtrnácté klatbě, kde církev zavrhuje i monismus (advaita), který s tímto tématem úzce souvisí:

"Pokud někdo říká, že všechny rozumné bytosti vytvoří jednotu, přičemž jejich podstaty a individuality budou odstraněny spolu s jejich těly, a také že jejich vnímání bude jednotné, a že v té bájné obnově budou jen nahé, stejně jako existovaly v té pre-existenci, kterou nesmyslně zavedli, ať je proklet (dán do klatby, exkomunikován)."

Z praktického hlediska byly reinkarnace a karma zakázány, protože byly zneužívány pod vlivem gnostického monismu podobně jako je zneužili nacisté v moderní době k útlaku založeném na původu, kastě či třídě (otroctví), pohlaví (ženy) a věku (staří lidé, děti, zabíjení postižených nenarozených dětí či plodů, atd.). Vztah monistické gnoze k devocionálnímu křesťanství byl stejný jako vztah Šankarovy advaity k devocionálnímu vaišnavismu. Byla to hlavní idelogická opozice, kterou se církev snažila potlačit celá století, ale nikdy zcela neuspěla. Později se stala jedním ze zdrojů New Age a inspirovala i nacismus (eugenika). S vědomím tohoto historického pozadí můžeme pochopit silnou reakci na knihu a film "Šifra Mistra Leonarda" (Da Vinci Code), které prezentují staré gnostické názory zmíněné i v Bibli (řec. gnoseos, 1 Tim. 6:20).

5. Závěr

Na závěr pro odlehčení uvedu příklad, který naznačuje, že se lidé mohou rodit do stejné rodiny ob jednu nebo dvě generace:

"A zajímavé je, že ale právě Mates tu šikovnost podědil po mém tátovi, jako by to přeskočilo dvě kolena. ... A když k nám jednou přišel Mates, tehdy čtyřletý, sháněl se po nějakém nářadí, našel kladivo a chytl ho úplně stejně jako kdysi můj táta." (časopis Téma, 39/2016, s. 54)

Velmi podobný příklad mám v příbuzenstvu, kdy se malý Filip přímo ztotožnil se (zemřelým) pradědečkem a prohlásil, že míval stejné konkrétní nářadí.

S tím mohou souviset i výroky v Bibli o karmických následcích pro budoucí generace: "Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne," (Bible Kralická: Ex. 20:5, podobně Ex. 34:7, Num. 14:18, Deut. 5:9). Ve skutečnosti ale vůči té samé osobě, která nenávidí, ne někoho jiného, protože karma je osobní: "A takť jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu." (Bible Kralická: Řím. 14:12, podobně Deut. 24:16, Jer. 31:29-30, Ezek. 18:20)

Snažili jsme se předložit co nejvíce námitek vůči reinkarnaci. Pokud dostaneme další, budou sem přidány. Děkujeme za vaši spolupráci.

Na tento text a Dharmu se odvolává článek Morální absurdity reinkarnace. Autor si však vybírá jen to, co se se mu hodí k prosazení své teze a opomíjí jiné zde uvedené údaje. Raději (zjednodušeně) předkládá buddhistickou, panteistickou (monistickou) a západní New Age interpretaci karmy a reinkarnace s jejími logickými nedostatky. Tyto verze ale ani tak správně nechápe (např. mluví o 'maximalizaci dobré karmy' jako cíli). Mimo to se vyhýbá klíčové roli dharmy a Boha, nechápe skutečnou definici kasty/varny, ale ani džívy - uvádí příklad vraha převtěleného do postiženého chlapce, jako by šlo o jinou osobu). Vyvrací tedy opět jen 'různé mylné představy o reinkarnaci', jak je zmíněno na začátku.
Text byl aktualizován kvůli dalšímu omezení možností dezinterpretace, i když plně tomu samozřejmě zamezit nelze.

Další velmi podobný článek je zde. S manželkou autora jsem si kdysi vyměnil pár emailů, ale zřejmě zbytečně, protože v dezinformaci čtenářů pokračují. Argumentovat proti konkrétním citacím BG atd. se jim nechce.

Teologický text opakuje námitku o trvalé tělesné identitě, bez níž není člověk úplnou osobností. Bohužel Bible nejspíš nemluví, nebo ne dost jasně, o siddha svarúpě. Nejblíže tomuto pojetí je tzv. "oslavené tělo", o němž mluví apoštol Pavel.

Toto je mylné srovnávání dvou odlišných věcí (jak text ke konci sám uznává). Srovnávat by se muselo srovnatelné: zmrtvýchvstání a obnova siddha dehy:

"Často se zdá, že se reinkarnace a zmrtvýchvstání posuzují jako dva buď alternativní, nebo vzájemně kompatibilní, v každém případě však srovnatelné modely. Je však tato mlčky či výslovně předpokládaná srovnatelnost oprávněná z hlediska teorie poznání a vědy? Nejedná se spíše o dva zásadně nesrovnatelné modely naděje? Přesněji: patří oba stejnému řádu poznání? A vyhroceně: Jsou nauka o reinkarnaci a křesťanské vzkříšení dva rovnocenné, paralelní světonázorové koncepce, které mohou být srovnávány jako různé hypotézy a které mají epistemologicky stejný status?23"

Pak se nelze vyhnout scestné představě z této pasáže, která je založena na představě o reinkarnaci v monistickém stylu (viz poslední, podtržená věta):

"Poselství nauky o reinkarnaci zní: onen svět je tímto světem. Budoucnost spočívá v opakování. Bytí je návratem, příchodem a odchodem a novým návratem. Onen svět smrti zůstává jako opakování tohoto světa zásadně bez překvapení. Člověk neumírá do zcela jiného, nýbrž do již známého. Ten, kdo se vrací do tohoto světa, žije znovu život v horizontu konečnosti a nutnosti zemřít, se všemi premisami štěstí a neštěstí, pod nimiž zásadně stojí lidský život. Přívrženec nauky o reinkarnaci počítá s dalším rozvojem, se seberealizací, s vyššími formami vědomí. Je to však už průlom konečností do toho, co nazývá křesťanské poselství věčností, vzkříšením, účastí na Božím životě, visio beatifica? A na vrcholu vystoupaného točitého schodiště dosažené uskutečnění zůstává v zásadě produktem vlastních omezených snah sbírat život, stupňovat a uchovat jej. Zůstává namáhavě vybojovanou, konečnou a proto překonatelnou dokonalostí.
Nauka o reinkarnaci západní provenience je myslitelná zcela beze vztahu k osobnímu příklonu Boha."

"Poněvadž zmrtvýchvstání, stejně jako smrti vzdorující společenství s Bohem, je nepochopitelné jako Bůh sám..."

Nepochopitelné jen pokud je Bůh nezjeví. Tajemství víry = zjevené šabdou.

Ostatní odpovědi křesťanům (en, cz)

Související články:
Dharma
Bible a reinkarnace + karma
Bible a reinkarnace (zdroj predchoziho clanku)
články o reinkarnaci v křesťanství
Dorothy Eady: Dívka, která si vzpomněla na minulý život? (v Egyptě)
Chlapec se vzpomínkami mrtvého: Zabili mě ve válce! (příběh Jamese Leiningera)
5letý chlapec tvrdí, že byl princezna Diana. Rodiče mají důkaz
6 dětí o svých minulých životech
příběh 1
příběh 2
příběh 3
příběh 4
příběh 5
příběh 6
příběh 7
příběh 8
příběh 9
příběh 10
příběh 11
příběh 12
příběh 13
příběh 14
příběh 15
příběh 16
příběh 17
příběh 18
příběh 19
příběh 20
příběh 21
příběh 22
příběh 23
příběh 24
příběh 25
příběh 26
příběh 27
příběh 28
příběh 29
příběh 30
příběh 31
příběh 32
příběh 33
příběh 34
Reincarnation in America (42 min video)

Please support us: